I. Historické přístupy k vícečetnému státnímu občanství: od zavržení k toleranci
II. Teoretické pohledy
III. Přístup ke dvojímu státnímu občanství ve Velké Británii, Německu a Francii
Literatura
Státní občanství České republiky stojí na prahu první zásadní revize od svého vzniku. V srpnu 2004 zaslalo Ministerstvo vnitra k posouzení jiným ústředním orgánům státní správy návrh východisek nové právní úpravy státního občanství. Nejdůležitější navrhovanou změnou je obrat v postoji ke dvojímu a vícečetnému státnímu občanství. Zatímco současná právní úprava (zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky) vychází ze zásady jednoho výlučného státního občanství, která je prolomena jen ve výjimečných případech, nové teze počítají s plnou tolerancí vícečetného občanství. Nový přístup zahrnuje toleranci v obojím směru: jak vůči cizincům, kteří usilují o nabytí českého státního občanství, tak vůči českým státním občanům, kteří hodlají nabýt cizí státní občanství. Bude-li změna uzákoněna, završí se vývoj nastoupený poslední novelizací zákona v roce 2003.
Tento příspěvek nabízí širší pohled na aktuální problematiku vícečetného státního občanství. Vychází z nedávno publikovaných prácí světově uznávaných autorů, které reagují na nebývalý rozmach dvojího občanství v globálním rozměru. Současně navazuje na studii „Státní občanství“ zpracovanou v první části projektu „Migrace“. (Baršová, 2003b). Nevrací se proto k základním otázkám, jako jsou institut státního občanství, jeho význam či podmínky naturalizace. Má tři základní části. V první rekapituluje celkovou proměnu postojů k vícečetnému občanství, ve druhé nabízí teoretické perspektivy k pochopení povahy a významu tohoto fenoménu a ve třetí ilustruje historický i současný vývoj na příkladu tří evropských zemí s různými tradicemi: Velké Británie, Německa a Francie. V závěru shrnuje zjištění, která jsou důležitá z hlediska současného domácího vývoje.
I. Historické přístupy k vícečetnému státnímu občanství: od zavržení k toleranci
Dvojí nebo vícečetné státní občanství je stav, kdy tutéž osobu považuje více než jeden stát za svého občana. Odborníci se shodují, že tradiční přístup států k tomuto jevu byl převážně negativní. Americký badatel Peter J. Spiro výstižně charakterizuje tento postoj: ”Jen málo věcí vzbuzovalo tak samozřejmou nelibost společnosti jako dvojí občanství. ... Samotná idea dvojího občanství byla vnímána jako antiteze tradičního pojetí státu a jeho vztahu k jedinci, konceptu, jemuž dominovaly pojmy nedělitelné oddanosti, jež dává jen malý prostor plurálním příslušnostem. Ve všeobecném pojímání bylo dvojí občanství spojeno se šedými pátými kolonami a hanobeno jako netolerovatelný druh politické polygamie; tento status byl kdysi také zdrojem velkých diplomatických kontroverzí”. (Spiro, 2002: 19). Nepřátelský postoj světového společenství vůči dvojímu občanství byl shrnut do často citované preambule Haagské úmluvy o státním občanství z roku 1930, jejíž ambicí bylo kodifikovat tehdejší globální doktrínu vztahující se ke kolizi národních zákonů regulujících státní občanství: „Každá osoba má mít státní občanství a má mít pouze jedno státní občanství.“ Jednou z posledních ozvěn starého náhledu je rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z roku 1974 hájící tzv. „doktrínu zla“ („Űbel-Doktrin“): „ ... dvojí nebo vícečetné občanství je považováno, jak v rámci národním tak mezinárodním, za zlo, kterému je nutno předcházet a eliminovat ho v zájmu států i občanů.“
Ideový odpor států vůči dvojímu občanství není překvapivý, uvážíme-li, že moderní státní občanství je institut starý jen něco více než dvě století a že vznikl transformací vztahu mezi panovníkem a jeho poddanými. Je-li loajalita nedělitelná, tak nikdo nemůže být dobrým občanem dvou států, stejně tak, jako nemůže být sluhou dvou pánu. K hájení výlučnosti státního občanství může vést i pohled na něj jako institut národního ústavního práva v demokratických společnostech novověku. Ti, kteří si spolu vládnou sami, tedy ti, na základě jejichž odlišnosti od jiných se zrodil partikulární stát, patří k ústavnímu základu státu. „Státní občané fyzicky tvoří stát. Nejenom forma, ale samotná existence a substance státu jsou vytvářeny státním občanstvím, které je nabyto narozením nebo nabytím.“ (Beaud, 2002: 315-316). Má-li suverénní stát tři znaky: území, obyvatele a vládu, ve světě rozděleném na suverénní, soutěžící a nepřátelské státy je sdílení některého z těchto prvků s jinými státy nepřijatelnou anomálií. Tento stav mysli zachycuje dobře Géraud de la Pradelle: „... samotný pojem suverénního státu, jak byl zkonstruován právníky, nabízí silné a univerzálně aplikované důvody pro zákaz dvojího občanství. Jelikož populace, kterou si přivlastnil suverénní stát tím, že jí udělil své občanství, tvoří samotný základ státu, nemůže být sdílena několika státy, aniž by tím nebyla zmenšena jejich suverénní nezávislost. Jak, ptá se tato teorie, může být zásada suverenity usmířena s faktem, že stát je tvořen substancí jiného státu?“ (Pradell, 2002: 192)
Vedle ideových důvodů měl ale odpor ke dvojímu občanství také prozaičtější příčiny. Až do kodifikace základních lidských práv na mezinárodní úrovni od poloviny 20. století existovaly rozdílné normy stanovující, jak může stát nakládat s cizinci, a jak se svými občany. Zatímco státy se mohly chovat ke svým vlastním občanům, jak chtěly, resp. jak stanovovaly jejich vnitřní zákony, cizinci požívali určitou ochranu mezinárodního práva, například pokud šlo o jejich majetek. Bilaterální spory často vznikaly v situaci, kdy stát formou diplomatické ochrany hájil nároky svého občana vůči státu, který tutéž osobu také považoval za svého občana. Další spory vznikaly mezi přistěhovaleckými zeměmi (USA) a zeměmi původu přistěhovalců (Británie): země původu nechtěly uznat naturalizaci svých emigrantů a stará i nová vlast požadovaly po emigrantech službu v armádě. V době války byli někdy dvojí občané vnímáni jako přímé ohrožení bezpečnosti státu zevnitř.
Státy i mezinárodní společenství jako celek proto v minulosti vynakládaly nemalé úsilí, aby zamezovaly vzniku dvojího občanství nebo četnost těchto případů alespoň redukovaly. Tento postoj však prošel zejména v posledních třech desetiletích 20. století hlubokou transformací. Obrat v rovině vědomí je vyvolán i podporován změnou v reálném světě: růstem počtu osob se dvěma pasy či vícero pasy. Renomovaný americký badatel David A. Martin zachycuje současnou situaci těmito slovy: „Dvojí nebo vícečetné občanství se stává stále běžnějším, nehledě na globální právní řád, který tomu odporuje. Nicméně vzhledem k tomu, že tento odpor se stále více rozchází s potřebami a realitou propojeného světa, kde je cestování levnější, rychlejší a častější, tento řád široce ale nerovnoměrně erodoval. ... V dnešních podmínkách již nemají staré argumenty proti dvojímu občanství tu sílu jak před sto lety.“ (Martin, 2003:3).
Hlavním důvodem, který pracuje vytrvale a tiše ve prospěch dvojího občanství, je podle Martina vzrůstající propojení světa. Nové technologie usnadnily komunikace, cestování a obchod. V posledních letech byl tento vývoj posílen vlnou politických změn, které explicitně podporují zahraniční obchod a investice. Stále více lidí tak žije alespoň po jistou dobu mimo hranice země svého původu, což je fenomén, který se dotýká všech vrstev ekonomického a společenského života. Ke změně přístupu ke dvojímu občanství přispěly i politické faktory jako jsou konec studené války, existence severoatlantických obranných struktur, evropská integrace či trend ke vzniku profesionálních armád. Ekonomická globalizace přispívá k tomu, že druhý pas je považován za vstupenku k pracovním a obchodním možnostem. Některé státy proto nabízejí programy „ekonomického občanství“. Např. Dominikánská republika prodává své pasy za 50 000 amerických dolarů, další státy (Panama, Paraguay) nabízejí programy „druhého domova“ pro bohaté. Austrálie, Kanada, Nový Zéland, Spojené státy i některé západoevropské země udělují imigrantská víza investorům nebo se pokoušejí přitáhnout také lidský kapitál. „Výměna 'státního občanství' za 'kapitál' tak má mnoho přímých i nepřímých podob.“ (Koslowski, 2003:173).
I když žádný expert zatím nebyl schopen současný trend šíření vícečetného státního občanství kvantifikovat, panuje shoda, že k jeho sílení dochází jak v důsledku nabytí statutu vícečetného občanství narozením, tak v důsledku naturalizace. Intenzivnější pohyb lidí přes hranice států a jeho nová kvalita, která má často charakter cyklické či celoživotní migrace, vedou k nárůstu počtu smíšených manželství a partnerství, ze kterých se rodí děti. Protože většina zemí světa aplikuje v nějaké podobě zásadu, že děti nabývají občanství svých rodičů (ius sanguinis), je pravidlem, že děti ze smíšených životních svazků jsou od narození dvojími občany.
Co se týče dvojího či dalšího občanství nabytého naturalizací, mají státy stále široké možnosti tento stav omezovat. Udělení svého občanství mohou podle platné doktríny podmínit pozbytím původního občanství, není-li takový požadavek nerealizovatelný, jako je tomu např. v případě uprchlíků. Mohou rovněž stanovit, že jejich státní občan, který nabude cizí občanství naturalizací, své původní státní občanství ztratí. V obou případech ale, jak ukáži dále, mají státy četné a silné důvody, proč tak nečiní. Některé liberální státy také již nenacházejí ideové důvody pro to, aby vůbec zasahovaly do státoobčanských otázek, týkají-li se toliko individuálních případů.
Pozvolnou změnu postojů k vícečetnému občanství můžeme v rovině mezinárodního práva sledovat na vývoji kodifikací na poli státního občanství v rámci Rady Evropy. Úmluva o omezení případů vícečetného občanství a o vojenské povinnosti v případech vícečetného občanství z roku 1963 svým názvem naznačuje setrvávání na názoru, že dvojí občanství je nežádoucí. Článek 1 stanovil, že osoby, které z vlastní vůle nabudou občanství jiného státu, své původní občanství ztratí a až na výjimky je nebudou moci znovu získat. Úmluva rovněž regulovala pravidla pro vojenskou službu, aby osoby se dvojím občanstvím nemusely konat vojenskou povinnost v obou zemích. Paradoxně tak ovšem učinila dvojí občanství atraktivnějším: výkon dvojí vojenské služby byl totiž jedním z mála nemilých důsledků bipolitismu.
Již druhý protokol k úmluvě přijatý v roce 1993 připouštěl dvojí občanství u tří kategorií osob: u přistěhovalců druhé generace, u partnerů ve „smíšených manželstvích“ a u dětí rodičů s rozdílným občanstvím. Nová Evropská úmluva o státním občanství z roku 1997 znamená obrat od restrikce k toleranci. Její přístup k vícečetnému státnímu občanství je postaven na dvou principech. Prvním je volnost států rozhodnout o úpravě dvojího občanství. Padá tak „doktrína zla“ obhajovaná ještě v roce 1974 Spolkovým ústavním soudem jako princip mezinárodního práva. Druhým principem je to, že za existence specifických okolností popsaných úmluvou je stát povinen dvojí občanství tolerovat. Tyto okolnosti jsou upraveny články 14 a 16. Článek 14 uvádí dvě kategorie osob, jimž musí být několikeré občanství uznáno. Jsou to děti, které nabudou několikeré občanství automaticky narozením (zejména děti rodičů odlišných státních příslušností), a osoby, které nabyly další občanství sňatkem. Druhý případ reguluje řídké výjimky, protože většina zemí již se sňatkem automaticky své občanství neuděluje. První případ je naproti tomu stále častějším jevem.
Článek 16 se týká uchování dosavadního státního občanství. Stanoví, že zřeknutí se nebo pozbytí státního občanství nemůže být podmínkou pro nabytí nebo udržení státního občanství v těch případech, kdy takové zřeknutí se nebo ztráta nejsou možné nebo je nelze rozumně požadovat. Toto ustanovení umožňuje svou interpretační otevřeností rozšiřovat v budoucnu okruhy případů, kdy musejí smluvní státy dvojí občanství tolerovat. Je zřejmé, že navzdory proklamované neutralitě vůči vícečetnému občanství zrcadlí Evropská úmluva o občanství velký posun v jeho prospěch. Současný postoj mezinárodního společenství ve vztahu ke dvojímu občanství tak můžeme shrnout do pojmů „neutralita a tolerance“.
II. Teoretické pohledy
Jak naznačuje historický přehled, posuny v přístupu k vícečetnému státnímu občanství mají důvody ideologické, politické i praktické. Pokusím se nyní utřídit možné přístupy ke dvojímu občanství systematičtěji. Přitom zahrnu i zorné úhly dosud nezmíněné, a to názory post-moderních ideologů, pro které je dvojí občanství zvláště přitažlivé téma. Jako východisko použiji práci Thomase Faista (Faist, 2004). Faist ve své studii o dvojím občanství jako překrývajícím se členství uvádí tři perspektivy, které umožňují pochopit fenomén vícečetného občanství. Jsou to „národní“, „post-národní“ a „trans-státní“ perspektiva. Tyto tři perspektivy doplním vlastním pohledem, a sice perspektivu „lidských práv“, resp. hlediskem jedince.
„Národní perspektiva“: vícečetné státní občanství jako mechanismus realizace státních zájmů
Podle Faista mají státy velmi silné důvody pro to, aby tolerovaly nebo dokonce podporovaly vícečetné občanství. Nejsilnějším argumentem z pohledu imigračních zemí je poznání, že umožnění dvojího občanství podporuje naturalizaci přistěhovalců v nové vlasti. Všechny empirické studie potvrzují, že přistěhovalci dávají přednost tomu, aby si při naturalizaci mohli ponechat původní státní občanství. Fakta podle Faista také dokládají, že umožnění dvojího občanství skutečně urychluje integraci. Další a úzce související otázkou je státní občanství u tzv. přistěhovalců druhé generace, tj. dětí přistěhovalců, které se narodily na území „hostitelské“ země nebo sem přišly s rodiči jako malé děti. Téměř všechny země, včetně zemí uplatňujících ius sanguinis mají pro tyto případy zvláštní pravidla, která zpravidla tolerují dvojí občanství (např. Švédsko, Norsko, Německo).
I emigrační země ale mají důvody, aby uchovaly svazky se svými občany žijícími v zahraničí, a tak zajistily stálý re-transfer hospodářského a lidského kapitálu. Nemálo emigračních zemí má ale také zájem, aby použilo emigranty k ovlivnění zahraniční politiky vlád imigračních zemí. To je běžný jev např. v USA, kde etnické lobby - pro-izraelské, pro-mexické - zahraniční politiku ovlivňují, čehož jsou si např. prezidentští kandidáti vědomi. Jak uvádí Faist, zásada ius sanguinis zajišťovala tyto zájmy v době nacionalismu; současné emigrační země upřednostňují dvojí občanství jako nejvhodnější právní mechanismus jejich zajištění.
Někteří autoři pocházející z USA a Velké Británie (Peter J. Spiro, Peter Schuck, Randall Hansen), tedy zemí s velmocenskými ambicemi, uvádějí i další zahraničněpolitický argument ve prospěch dvojího občanství: export politických hodnot. Občané liberálních demokracií, kteří nabudou i občanství další země, mohou sloužit národním zájmům tím, že se stanou hlasateli demokratických a liberálních hodnot svých domovských společností v zahraničí. Mají-li občané západních liberálních demokracií navíc také občanství „méně než plně demokratické země“, může to být velkým přínosem pro Ameriku, Evropu i celý svět. (Hansen & Weil, 2003a:10).
Vedle uvedených ideových důvodů mluví v praxi ve prospěch akceptování dvojího státního občanství i limitované možnosti restriktivní politiku jednoho občanství skutečně prosadit. Klíčovou úlohu zde sehrávají samotné rozdílné náhledy států na vícečetné státní občanství. Země, které umožňují svým občanům, aby přijali občanství jiné země bez sankce ztráty původního občanství, nemají zpravidla dost dobrý motiv, aby s hostitelskou zemí na odhalení bipolitů spolupracovaly. Např. Británie je přímo pověstná tím, že nečiní nic, čím by usnadnila jiným zemím realizaci politik předcházení dvojímu občanství. Ačkoli dostává mnoho dotazů od jiných zemí ohledně státního občanství konkrétních osob, poskytuje informace jen se svolením dotyčného naturalizovaného britského občana. Podle britského ministerstva vnitra je totiž takováto informace chráněna zákony na ochranu osobních dat. (Hansen, 2002:182)
S podobnými problémy se potýká Německo ve vztahu k Turecku. Názornou ukázkou, kam až odmítání spolupráce může zajít, byl skandál kolem oběžníku tureckého ministerstva vnitra, které nařídilo svým podřízeným úřadům, aby přímo falšovaly výpisy z matričních záznamů v případě Turků naturalizovaných v Německu, aby německé úřady nemohly zjistit dvojí státní příslušnost těchto osob. Běžným jevem je renaturalizace, tedy navrácení státního občanství těm, kteří byli nuceni se z důvodu nabytí cizího občanství svého původního státního občanství vzdát. Důsledkem odmítání součinnosti ze strany tolerantních zemí je ale neschopnost zemí hájících zásadu jednoho státního občanství zákaz dvojího občanství skutečně v praxi prosadit. „Jestliže státy nejsou ochotny provést expatriaci svých občanů, kteří nabyli jiné státní občanství, pouhý požadavek, aby se ti, kteří se naturalizují, vzdali svého původního občanství, nemusí vést nutně ke snížení počtu případů dvojího občanství. ... I když jsou taková expatriační ustanovení právně obhajitelná a jejich prováděcí předpisy politicky proveditelné, jejich administrativní prosazení může být nemožné.“, píše jeden z expertů. (Koslowski, 2003:167).
Jiným důvodem je administrativní náročnost vyhledávání nelegálních bipolitů či ohledy na ochranu osobních dat. Uvedu opět příklad z Německa. Kvůli vzpomínkám na zneužití centrálního registru obyvatel v nacistické éře jsou seznamy obyvatel vedeny jen na úrovni obcí. Předpokladem efektivnější kontroly je vytvoření centrálního registru německých občanů, kteří mají legálně i další státní občanství. To by ale vyžadovalo konkrétní a přesvědčivé odůvodnění, k čemu je taková databáze užitečná. Nelze ji zavést jen z evidenčních důvodů. Účinné vynucování zákazu dvojího občanství tak naráží na právní překážky. Administrativní nemožnost postihnout nelegální bipolity vede zákonitě k pochybnosti o účelnosti předpisu, jehož dodržení nemůže stát ani v principu kontrolovat. Svou roli hraje i ohrožení právní jistoty třetích osob, protože státní příslušnost může hrát jistou roli i v soukromě-právních vztazích.
„post-národní perspektiva: vícečetné státní občanství jako krok k regionálnímu či světovému občanství
Tato perspektiva se podle Faista uplatňuje ve třech variantách, jako idea post-národního členství, nad-státního občanství a globální demokracie. Post-národní členství se soustřeďuje na dopad mezinárodních norem na národní občanství, nad-státní občanství klade otázku po právech občanů v systému mnohovrstevných vlád jako je EU a globální demokracie se zabývá dopady demokratické participace občanů nad rámce suverénních států.
Myšlenka post-národního členství vychází z pozorování, že stále více práv je přiznáváno nikoli výlučně občanům, ale i trvale usedlým cizincům, kteří získávají přístup k základním lidským, hospodářským a občanským právům. Jinými slovy, dvě komponenty státního občanství, práva a povinnosti na jedné straně, a pocit kolektivní identity na straně druhé, se stále více vzdalují. Státní občanství, jako „právo mít práva“ (Hanna Arendt), již není základem členství k politickém společenství.
Idea nad-státního občanství se týká především členství v politických mnohovrstevných proto-federálních systémech jako je Evropská unie. Podle Faista lze proces vzniku tohoto druhu občanství chápat jako analogii, jakým bylo pohlcení místních a regionálních příslušností institutem jednoho státního občanství. Na cestě ke skutečnému občanství na úrovni EU však leží obrovské překážky, jako je přijetí většinového rozhodování a vybudování víry a solidarity. Faist upozorňuje, že současný institut občanství EU není souměřitelný s duálním občanstvím, které přesahuje několik států. Nicméně ale nelze přehlédnout, že evropská integrace umožnila široké vzájemné uznání dvojího a vícečetného občanství, pokud jde o občanství zemí Unie. Nyní tak i některé země brojící proti dvojímu občanství zavedly výjimku pro občany jiných zemí Evropské unie (např. Německo).
Idea globální demokracie jde dále než koncept nadnárodního občanství a usiluje o nahrazení či alespoň doplnění teritoriálních systémů vlády systémy funkční vlády. Např. model deliberativní demokracie se snaží zapojit názory alternativních aktérů světového společenství, jako jsou nadstátní organizace a sociální hnutí, do světa států tím, že přiznává individuální práva občanům „přes hranice“. Zatím si ale lze jen stěží představit onu politickou komunitu, s níž by se měli cítit občané světa spojeni. Důležité je, že ve všech třech variantách post-národní perspektivy „dvojí státní občanství má pouze přechodný význam jako krok od národního občanství k regionálnímu či dokonce světovému občanství“ (Faist, 2004: 211).
trans-státní perspektiva: dvojí občanství jako překrývající se svazky
Naproti tomu Faistem preferovaná trans-státní perspektiva vidí dvojí občanství jako „politický a právní výraz relativně hustých, trvalých životních pout mezi těmi, kteří se chtějí stát občany a občany samotnými – s trans-státními pouty, které přesahují několik zemí“. (Faist, 2004: 211). Geograficky mobilní osoby často vytvářejí husté přeshraniční sítě, společenství a organizace, které spojují usedlejší a mobilnější části občanů. Krátce, vytvářejí trans-státní prostory. Mapování těchto „trans-státních světů“ by podle Faista zahrnulo „životní horizonty“ a „úsilí států a jiných organizací o regulaci přeshraničních výměn“. Konkrétně pak Faist uvádí čtyři modelové typy trans-státních prostorů. Jsou to: (1) kontaktní prostory pro zboží, osoby, myšlenky a služby, (2) malé skupiny, podobné kmenovým systémům, které zahrnují i smíšená partnerství, (3) plejáda nevládních organizací světového společenství, které formují nadnárodní sítě a (4) další komunity a organizace, které překročují hranice, a to nejen klasické diaspory, nadnárodní obchodní společnosti či politické strany, ale také náboženské instituce, jako je Katolická církev. Podle Faista tyto mnohočetné vazby nejsou umístěny „nad“ státními hranicemi, ale prostě tyto hranice křižují. Transstátní perspektiva ukazuje, že vícečetné občanství není nějakou novou, zvláštní formou občanství, ale že je „v zásadě formou politického členství, které doplňuje národní občanství, když reálné světy, v nichž občané žijí, přesahují státní hranice“ (Faist, 2004:220). Dvojí občanství - uzavírá Faist - není zlem ani jedinečnou hodnotou. Trans-státní perspektiva vystihuje reálně tento jev a na rozdíl od post-národní, kosmopolitní perspektivy nemusí předpokládat heroickou proměnu kolektivní identity z národní roviny v rovinu evropskou či dokonce lidskou.
Kritický postoj ke přímočarému spojení mezi vícečetným občanstvím a různými teoriemi postnárodní transformace občanství zajímá rovněž americká autorka Linda Bosniak. (Bosniak, 2003). Podle Bosniak mnoho odborníků z různých vědních oborů vyslovilo v obměnách tezi, že rostoucí počty osob se dvojím a vícečetným občanstvím jsou projevem epochální transformace občanství do post-národní podoby (např. Kim Rubenstein, Yasemin Soysal, Miriam Feldblum, Peter J. Spiro, David Jacobson). Avšak při bližším zkoumání nenalezneme pro takováto tvrzení dost přesvědčivých argumentů, namítá Bosniak. Zpochybňuje např. předpokládané spojení mezi „transnacionalismem“ jako životní zkušeností a postojem a dvojím občanstvím. Ne všichni dvojí občané jsou „transnacionály“, protože mnoho z nich realizuje starý model postupného a nikoli simultánního členství v několika národních společnostech. Na druhé straně transnacionální životní zkušenost lidí není odvislá od formálního dvojího státního občanství (i když dvojí občanství může takovouto zkušenost usnadnit). Dvojí státní příslušnost není oním typem občanství v aristotelovském smyslu, tj. aktivní angažovaností v životě politické komunity, jež by bylo ukotveno v nějaké „transnacionální“ politické komunitě. (Tak - jak naznačuje Bosniak - bychom snad mohli pohlížet na členství v transnacionálních organizacích či hnutích, která operují ve sféře globální občanské společnosti.) Popisování plurálního občanství v termínech post-národní transformace vede k přeceňování dopadů dvojího občanství na státy, a tím potenciálně i k přehnaně restriktivním reakcím z jejich strany, varuje Bosniak. Ke dvojímu občanství bychom proto měli přistupovat jako k běžnému jevu. Obdobně jako Faist uzavírá i Bosniak, že současný vývoj představuje rozšíření a nikoli odklon od dlouhodobé praxe týkající se státního občanství.
„perspektiva lidských práv“: dvojí občanství jako nárok
Vedle výše uvedených perspektiv lze postavit také individualistické pojetí vícečetného občanství, které přesouvá těžiště do světa jedince a jeho individuálního, neopakovatelného života. Tato teorie přebírá jako své východisko ideu lidských práv, konkrétně tezi, že každý má právo na státní občanství. Současně podtrhává přetrvávající klíčový význam státního občanství pro život každého člověka. Dvojí či víceré občanství není v tomto pojetí kladnou či zápornou hodnotou „a priori“. Avšak v situaci, kdy má jedinec pevné faktické vztahy nikoli k jedné ale k několika zemím, jen „vlastnictví“ vícero státních občanství vytváří životní podmínky, v nichž může adekvátně realizovat vlastní životní plány.
Státní občanství jako „právo mít práva“ nebylo zatím efektivně nahrazeno jiným institutem. Přes rozšiřování původních práv (a povinnosti) občanů na všechny stálé obyvatele státu jsou totiž některá práva nadále spojena takřka výlučně s institutem státního občanství. Podle německého badatele Sigfrieda Wiessnera, který zkoumal funkce občanství v různých právních systémech koncem 80. let 20. století, můžeme mezi „transnacionální důsledky občanství“ zařadit tři okruhy vztahů: 1) právo na přístup k území státu a zákaz vyhoštění občana z území státu, jehož je občanem, 2) právo účasti v národních volbách a 3) právo na diplomatickou ochranu. Tato práva sice mohou být přiznána i cizincům, ale jen občané jich nemohou být zbaveni. Privilegované postavení občanů vůči cizincům lze nejlépe doložit na právu, které je z hlediska životních podmínek stěžejní, a sice právu žít na území té které země. Zatímco občan, i v případě svého kriminálního jednání, má toto právo vždy (přinejhorším „bydlí“ ve vězení), ochrana usedlého cizince proti vyhoštění je malá. Je-li však cizinec zbaven práva žít na území státu, reálně ztrácí celý balíček práv, který byl navázán na jeho pobytový status.
Pokud na státním občanství záleží, a každý má na něj právo, jak praví Všeobecná deklarace lidských práv v čl. 15, má být státní občanství efektivní a odrážet skutečnou vazbu mezi jedincem a státem. Každý tedy má mít nárok na občanství státu, k němuž má nejužší vazby. V případě úzkých vazeb ke dvěma či vícero státům má mít člověk nárok na vícero občanství. Takovéto řešení totiž nejlépe odpovídá jeho životním potřebám, přičemž nikterak nezasahuje do práv jiných osob. Prvním případem, kdy bylo takto uznáno právo jisté kategorie osob na dvojí občanství v pozitivním mezinárodním právu je právo dětí, které nabudou dvojí občanství narozením, si toto dvojí občanství ponechat. Lze důvodně předpokládat, že nároky na dvojí občanství se budou v mezinárodním právu dále rozšiřovat, a to zejména v důsledku expanzivní aplikace jiných práv: např. rovnosti mezi muži a ženami či ochraně rodinného života.
III. Přístup ke dvojímu státnímu občanství ve Velké Británii, Německu a Francii
Zmínila jsem již tvrzení Davida A. Martina, že eroze principu výlučného občanství neprobíhá ve všech zemích stejným tempem. Nyní ukáži, že vedle základního modelu postupné eroze, který nejlépe dokumentuje Německo, existují i další alternativy vývoje: britský model stálé tolerance jako výjimka potvrzující pravidlo a francouzský případ flexibilní adaptace, který leží někde uprostřed mezi těmito alternativami.
Velká Británie
Velká Británie představuje výjimku: přístup k vícečetnému občanství zde byl vždy liberální a „kavalírský“. (Hansen, 2002). Britské úřady nahlížejí na dvojí státní občanství jako na cosi, co se jich nikterak zvláště netýká. Podle Randalla Hansena může být britský přístup ke dvojímu občanství stručně shrnut takto: „neexistují zde žádné bariéry“. Britové, kteří se naturalizují v jiných zemích, mohou nabýt jiné státní občanství, aniž by měli povinnost informovat domovské úřady. Stejně tak po cizincích, kteří nabývají britské státní občanství, není požadováno, aby se vzdali předchozího státního občanství. Nejsou k tomu vybízeni ani nepřímo, např. obsahem státoobčanské přísahy, jako je tomu v USA. Británie, jak je obecně známo, činí i velmi málo pro to, aby napomáhala vymáhat princip jednoho občanství jiným zemím. Čím je tento postoj dán?
Podle Hansena lze nalézt odpověď především v jedinečné historii Británie jako světového impéria. Vývoj vztahu ke dvojímu občanství lze rozdělit zhruba do tří fází: období před r. 1870, období 1870-1948 a období po roce 1948, tj. po přijetí prvního moderního zákona o občanství (1948 British Nationality Act). V prvním období se právní názory na dvojí občanství, resp. dvojí „věrnost“ panovníkovi, rozcházely, ale v praxi bylo dvojí občanství přijímáno. Jak Hansen upozorňuje, vážné problémy, které v tomto období vznikaly po vyhlášení nezávislosti Spojených států, nebyly zapříčiněny primárně dvojí státní příslušností, ale byly důsledkem právní nemožnosti expatriace. Tyto problémy byly vyřešeny v roce 1870, kdy byla do britského zákonodárství expatriace zavedena.
Zákon o naturalizaci z roku 1870 (1870 Naturalisation Act) umožnil jak expatriaci, tak naturalizaci. Co se týče naturalizace, zákon kodifikoval a rozšířil opatření platná od roku 1844, kterými byla ministru vnitra dána možnost naturalizovat cizince, kteří žili ve Spojeném království nejméně pět let. Předpisy z roku 1844 ani zákon z roku 1870 pro tento krok nepožadovaly, aby se cizinec vzdal svého původního státního občanství. V historii Británie tak vůbec neexistovalo období, kdy by se cizinci pro nabytí britského občanství musely vzdávat svého stávajícího občanství. Ve vládním dokumentu k imigrační politice z roku 2002 vysvětluje ministerstvo tento postoj následovně: „Vláda si je .. vědoma, že ve světě, který je stále mobilnějším, bude stále více lidí nabývat více než jedno občanství. Spojené království již dávno přijalo koncept dvojího občanství. Lidé nejsou nuceni, aby se vzdali svého původního občanství jen proto, aby se mohli stát Brity. Jsme si vědomi, že tito lidé si často uchovají pevné pouta se zemí původu. Již ve strategii z roku 1998 jsme řekli: „je možné být občanem dvou zemí, a současně být dobrým občanem obou zemí“. (Secure Borders, 2002: 31).
Stejně velkoryse přistupuje Británie k vlastním emigrantům. Ačkoli zákon z roku 1870 umožnil expatriaci, nebyla vůbec automatická. K expatriaci došlo, jen pokud se britský občan výslovně britského občanství vzdal. Naopak existuje mnoho důkazů, že Velká Británie se snažila dvojí občanství u svých emigrantů podporovat. Ve dvojím občanství totiž viděla prostředek udržení vztahů emigrantů k vlasti, a tak i možnost šíření britské kultury a hodnot v zahraničí. Zákon z roku 1948 již plně formalizoval existující praxi. Britští občané, kteří nabyli jiné občanství, britské občanství ztratí pouze za splnění dvou podmínek: jestliže se formálně občanství vzdají a je-li toto přijato ministrem vnitra.
Hansen shrnuje důvody, které vedly k liberálnímu postoji následovně. „Skutečně nejdůležitějším odůvodněním britské politiky je to, že dvojí občanství nepřináší Spojenému království jakékoli problémy hodné zmínky. Tvorba politik není ve Spojeném království vedena abstraktními právními principy, a už vůbec ne filozofickými ohledy. I v tak emotivní oblasti jako je problematika imigrace a rasy, politiky jsou uchovány nebo odmítnuty na základě toho, zda v praxi fungují či ne, což vyjádřeno kladně znamená, že dosahují stanovené cíle a vyjádřeno negativně, že nepřinášejí problematické vedlejší dopady. (Hansen, 2002: 181).
Německo
Německo je vzorem země s konzervativním přístupem ke dvojímu občanství. Liberalizuje se zde jen postupně, pod tlakem imigrační reality a po úporných politických debatách. Přes reformy ve státoobčanské oblasti, které Německo provádělo v osmdesátých a devadesátých letech 20. století a které završilo přijetím „Zákona o reformě státoobčanského práva“ z roku 1999 (v účinnost vstoupil 1.1.2000), vychází nadále z teze, že vícečetné státní občanství je stav, jemuž je žádoucí předcházet. Odpor k vícečetnému občanství se dokonce ukázal silnějším nežli lpění na druhém tradičním východisku německého státoobčanského práva, principu ius sanguinis. Stěžejním prvkem reformy se nakonec stalo zavedení limitovaného ius soli. Ale ani změna přístupu k vícečetnému občanství není okrajová. Podle Christiny Kreuzer „současná praxe vede k přijetí dvojího občanství téměř u dvou třetin případů udělení státního občanství.“ (Kreuzer, 2003: 347). Co k této převaze realismu nad ideologií vedlo?
Po celou druhou polovinu 20. století platila v Německu doktrína, že „Německo není imigrační zemí“. De facto však Německo imigrační zemí bylo. V roce 1999 žilo v Německu 7,3 milionu cizinců, kteří tvořili asi 9% populace. Z nich více jak polovina žila v Německu více jak 10 let, asi 40% více jak 15 let a jedna třetina více než 20 let. (Wiedemann, 2003:336) Kay Hailbronner, vlivný badatel konzervativního zaměření, popsal základní dilema německé imigrační politiky takto: „V Německu se rodí stále více dětí migrujících pracovníků, které vyrůstají v Německu; v Německu chodí do školy, získávají zde profesní vzdělání, a následně zde pracují, avšak mají v Německu děti, které mají cizí státní občanství. Tyto děti jsou cizími státními příslušníky, ačkoli jejich občanství je často jen citovým poutem k vlasti jejich rodičů, a je často považováno jen za jakési zajištění, svého druhu sekundární občanství. V zásadě není žádných pochyb o nutnosti integrovat velkou část cizinecké populace v Německu tím, že budou vytvořeny podmínky, aby se stali německými občany“. (Hailbronner, 2002:122).
Všechny německé vlády ve dvou posledních desetiletích 20. století shodně prohlašovaly, že naturalizace cizinců trvale žijících v Německu je veřejným zájmem. To znamenalo, že je nutno reformovat německý zákon o státním občanství z roku 1913, založený striktně na principu předávání státního občanství z rodičů na děti a něj navazující převáděcí předpisy, které považovaly naturalizaci spíše za výjimku než za normální završení procesu imigrace. Rozhodující politické síly v zemi se však lišily v názorech, jak konkrétně by měla být reforma provedena.
Protože dosažení konsensu se dlouho jevilo jako obtížné, některé spolkové země se koncem 80. let 20. století pokusily usnadnit integraci cizinců tím, že jim daly právo volit v místních volbách. V roce 1990 však Spolkový ústavní soud prohlásil tyto volební zákony na neústavní: pouze němečtí státní občané jsou lidem, který tvoří německý národ, a právo volit je tudíž podmíněno státním občanstvím. Soud ale dal nepřímo rozhodující impuls ke státoobčanské reformě, když uvedl, že zákonodárce má právo určit podmínky naturalizace a dát tak dotčeným německým obyvatelům volební právo touto cestou.
V roce 1990 byla provedena první reforma, která usnadnila přístup k naturalizaci tzv. „gastarbaitrům“, kteří se trvale usadili v Německu, a jejich dětem. Ustanovení byla včleněna do cizineckého zákona. V roce 1993 pak byla pozměněna tak, že za splnění předepsaných podmínek, např. stanovené délky předchozího pobytu, čistého trestního rejstříku a ekonomické soběstačnosti, mají dotčení cizinci právní nárok na naturalizaci. Touto konstrukcí se „nároková naturalizace“ podle ustanovení cizineckého zákona liší od paralelně existující naturalizace podle § 8 zákona o státním občanství, která je nadále založena na volném uvážení úřadu. Podmínky pro nárokovou naturalizaci sice zahrnovaly vzdání se původního občanství, zákon ale definoval i určité výjimky.
V polovině 90. let navrhovaly CDU a FDP zavedení zvláštního institutu „státní příslušnosti pro děti“ („Kinderstaatzugehörigkeit“), jakého dočasného „quasi státního občanství“, které by bylo proměněno ve skutečné státní občanství po dosažení 18 let, za předpokladu vzdání se původního občanství. Zákon však nebyl přijat. Naproti tomu SPD a Zelení, kteří vyhráli volby na podzim 1998, předložily návrh zákona, který zaváděl nabytí německého občanství narozením na německém území a současně navrhoval všeobecnou toleranci vůči vícečetnému občanství. Když však SPD o několik týdnů po předložení zákona prohrála volby v Hesensku, a vládní strany tak ztratily většinu ve Spolkové radě, byl zákon stažen a přepracován do kompromisní podoby. Nový návrh zachovával princip jednoho státního občanství, zprůchodnil jej však četnými výjimkami. Co se týče dětí cizinců narozených v Německu, zákon zavedl model inspirovaný zmíněnými úvahami o zvláštním občanství pro děti: ius soli kombinovaný s tzv. opčním modelem.
Podle nového zákona nabývají narozením občanství děti cizinců, pokud alespoň jeden rodič má v Německu povolení k dlouhodobému pobytu nejméně 8 let anebo povolení k trvalému pobytu 3 roky. Toto ustanovení by samo osobě vedlo k velkému nárůstu dvojího občanství, protože děti v naprosté většině nabudou i cizí občanství po svých rodičích. Proto bylo doplněno „opčním modelem“. Ti, kdo nabyli německé státní občanství na základě ius soli, musejí ve svých 18 letech deklarovat, zda si německé občanství hodlají ponechat. Do 23 let pak musí prokázat skutečné pozbytí druhého státního občanství, jinak jejich německé státní občanství zaniká, není-li udělena výjimka.
Nový státoobčanský zákon také značně rozšířil případy, kdy si cizinci žádající o naturalizaci, mohou své původní státní občanství ponechat. Obecně platí, že od požadavku pozbytí původního občanství lze upustit, když cizinec nemůže pozbýt své původní občanství nebo může-li tak učinit jen za zvláště tíživých podmínek. Nová ustanovení (upravena v § 87 cizineckého zákona) specifikují, kdy jsou tyto předpoklady naplněny. Nově jsou sem zařazeny např. situace, kdy jsou podmínky pro pozbytí původního občanství nepřijatelné; za takové se považují např. vysoké poplatky. Výjimky jsou upraveny i pro starší žadatele a když je pozbytí občanství spojeno s hospodářskými nebo majetkovými nevýhodami. Podrobný výklad ustanovení je dán prováděcím předpisem. Vzdání se původního občanství se nově nevyžaduje po státních občanech jiných zemí EU.
Dílčí změny byly provedeny i při úpravě situace, kdy německý státní občan hodlá nabýt cizí státní občanství. I nadále platí, že nabytím cizího státního občanství se německé občanství pozbývá, pokud občanu na jeho žádost nebyla udělena výjimka. Na rozdíl od původní úpravy se ale toto pravidlo vztahuje i na Němce, kteří žijí v Německu. Tato úprava byla přijata, aby se zabránilo dřívějšímu „obcházení zákona“, kdy nově naturalizovaní Němci obratem žádali o udělení svého původního občanství.
Bezprostřední reakcí na přijetí nového zákona bylo zvýšení počtu žádostí o naturalizaci ve většině zemí. Komentátoři se však shodují, že na zhodnocení dlouhodobějších dopadů je příliš brzy. Poukazují např. na to, že většina těch, kteří nabudou německé státní občanství narozením na území, budou patrně deklarovat při dosažení 18 let vůli k uchování německého státního občanství. Mnozí z nich ale možná potřebný doklad o pozbytí ve stanovené pětileté lhůtě nepředloží. Jaká bude v těchto případech praxe, je těžké předvídat. Podle Hailbronnera se mohou problémy, jež budou implementaci ustanovení nutně provázet, stát „startovací čarou pro široké přijetí dvojího občanství v těchto případech“. (Hailbronner, 2002: 133). Řady Němců se dvěma pasy, jejichž počet je nyní odhadován asi na 2 miliony osob, se může rychle rozšířit.
Posun může nastat i v důsledku evropského vývoje. V Německu byla po dlouhou dobu považována početná turecká menšina za nejproblematičtější z hlediska integrace. A to nejen pro náboženskou a kulturní odlišnost, ale i pro obavu, že může dojít v přenosu turecko-kurdského konfliktu na německou politickou půdu. Úsilí Turecka uspět na cestě do Evropské unie však změnilo vnitřní poměry k lepšímu. A bude-li Turecko jednou za člena EU skutečně přijato, budou moci Turci jako občané EU automaticky požívat výjimku z principu zákazu dvojího občanství. Nelze proto než souhlasit s převažujícím názorem, že reforma je nejspíše jen milníkem na cestě k širšímu přijetí dvojího občanství.
Francie
Francouzský přístup k vícečetnému státnímu občanství lze označit za vnitřně rozporuplný a v praxi flexibilní. Podle Gérauda de la Pradell je vlastním důvodem této tvárnosti zvláštní francouzská ideologie republikanismu. Podle francouzské ústavní představy náleží suverenita „francouzskému lidu“, tj. konstitutivnímu národu (a nikoli státnímu aparátu). Výrazy „být Francouzem“ a „být francouzským občanem“ splývají. Všichni Francouzi proto podle principů vepsaných do Ústavy z roku 1791 mají být občany (čl. 2 a 3).
Teoreticky by skutečnost, že jedinec je považován za konstitutivní součást suverénního lidu, měla být neslučitelná s vazbami na jiné suverény. Z tohoto ideového základu plyne i nepřátelství ke dvojímu občanství, které našlo svůj výraz ve dvou ustanovení francouzského občanského zákoníku z roku 1804. První z nich je restriktivní stanovení podmínek pro nabytí francouzského státního občanství, které činilo dvojí občanství nepravděpodobné. Jiným byla ztráta státního občanství, pokud se francouzský občan připojil k cizí mocnosti. Nicméně, jak ukazuje Pradell, lze v jiných ustanoveních občanského zákoníku nalézt semínka lhostejnosti ke dvojímu občanství. A tady semínka za vhodných podmínek vyrostla a přinesla plody. Francouzský národ byl ve skutečnosti mnohem méně homogenní než přepokládala republikánská ideologie, stát proto musel v praxi nasadit všechny dostupné prostředky k jejímu dosažení, včetně přehlížení dvojí příslušnosti některých svých občanů.
Francouzský občanský zákoník z roku 1804 především zavedl ius sanguinis v odklonu od monarchistického principu ius soli. (V podmínkách 18. století však šlo spíše o deklaraci, protože občané na základě principu ius soli byli i občany na základě ius sanguinis.) Dále zavedl ztrátu francouzského občanství v případě příklonu k jinému suverénovi: především v případě naturalizace, v případě přijetí oficiální funkce bez vědomí francouzského státu, emigrace bez úmyslu navrátit se a v případě žen i v důsledku sňatku s cizincem. V praxi však zákon stíhal jen skutečnou faktickou oddanost cizímu státu, a nikoli formální vlastnictví pasu. V případě neexistence výslovného dobrovolného aktu ve prospěch cizího státu tak zůstávalo dvojí občanství bez důsledků.
Ještě flexibilnější byl přístup ke dvojímu občanství přistěhovalců do Francie. Občanský zákoník z roku 1804 ani žádný další zákon nikdy nestanovil ztrátu jiného občanství jako podmínku nabytí francouzského občanství. Tento přístup zůstal v platnosti, i když do Francie ve druhé polovině 19. století přišla silná vlna imigrantů a kdy stát prováděl politiku jejich aktivní asimilace, jejíž součástí byla i naturalizace. Stát však v asimilaci nechtěl spoléhat jen na dobrovolnost, a přijal proto základní změny ve státoobčanské úpravě V roce 1851 zavedl zásadu, které se obvykle říká „dvojí ius soli“: dítě narozené ve Francii, jehož rodiče se rovněž narodili ve Francii, nabývá narozením francouzské občanství. Dále zákon z roku 1889 dal automaticky francouzské občanství dětem, které se narodily ve Francii a bydlely zde do 18 let. Žádný z nových zákonů nikterak nebral na zřetel možné cizí státní občanství.
Ve dvacátém století pak Francie vzala v úvahu zájmy svých četných občanů žijících v zahraničí, kteří vazby s Francií nikdy nezpřetrhaly. V roce 1945 přijala zákon o státním občanství, který znamenal konec automatického zániku francouzského státního občanství v případě „aktivní“ naturalizace. Ztráta francouzského občanství vyžadovala denaturalizační rozhodnutí Státní rady. Tento liberální přístup byl poněkud pozměněn v roce 1973 s ohledem na přistoupení k citované úmluvě Rady Evropy z roku 1963. Francouzští občané, kteří nabyli jiné občanství, si francouzské občanství podrží, ale s výjimkou případů, kdy je jejich nová vlast smluvní stranou této úmluvy.
Je-li Francie stále tolerantnější k vícečetnému občanství jako takovému, netolerovala nikdy jeho praktické důsledky, které – jak uvádí Pradell – nastávají zejména v „banálních životních situacích“. Ve většině případů se s takovými důsledky potýkají soudy, které určí, jakým právem se případ řídí podle předpisů o kolizi norem. V případě, že se jedná o francouzského občana, který nemá ještě jiné občanství, soudy zpravidla volí francouzský právní řád.
Shrnutí
Z porovnání vývoje ve třech zemích nelze činit závěry, které by měly univerzální platnost. Naopak, smyslem zařazení podrobnějšího výkladu o vývoji ve třech evropských zemích byla snaha ilustrovat, že postoj k vícečetnému státnímu občanství není dán jen dominující ideologií doby, (např. nacionalismus) či sdílenými praktickými potřebami (např. integrace imigrantů), ale že je formován také specifickým sebepojetím národa a národní historií. Přesto zkoumání nabízí některé komparativní závěry. Vývoj ve Francii i Německu potvrzuje tezi o prosazování se dvojího občanství. Při srovnání Francie s Německem je zase nápadné, že ač v obou zemích byly otázky imigrace a naturalizace součástí vážných politických debat, problém vícečetného občanství nehrál ve Francii, na rozdíl od Německa, nikdy ústřední roli. V přístupu k přistěhovalcům francouzský nezájem o jejich další občanství připomíná postoj Británie. Je možné, že vysvětlení nabízí velmocenské postavení obou zemí. Ve srovnání s přináležitostí k velmoci se jeví jiná příslušnost jako nepodstatná.
Tabulka č. 1
HISTORICKÝ VÝVOJ VZTAHU K VÍCEČETNÉMU STÁTNÍMU OBČANSTVÍ
Pozbytí původního státního občanství v případě naturalizace státního občana v cizí zemi Pozbytí původního občanství jako podmínka naturalizace cizinců
Velká Británie Ne, nikdy Ne, nikdy
Německo Ano, s povolenými výjimkami Ano, ale s určitými výjimkami, které se historicky rozšiřují
Francie Pozvolný vývoj od pozbytí přes obrat po roce 1945 Ne, nikdy v historii neexistovala
Tabulka č. 2
SOUČASNÝ VZTAH K VÍCEČETNÉMU STÁTNÍMU OBČANSTVÍ
Pozbytí původního státního občanství v případě naturalizace státního občana v cizí zemi Pozbytí původního občanství jako podmínka naturalizace cizinců
Velká Británie Ne Ne
Německo Ano, s povolenými výjimkami Ano, ale s rozsáhlými výjimkami
Francie Ne, s výjimkou případů naturalizace v zemích, které jsou smluvními stranami úmluvy Rady Evropy z roku 1963 Ne
Závěr
Nárůst případů vícečetného občanství a změna přístupu k tomuto jevu v národních právních řádech i v mezinárodním právu probudila pozornost expertů. Ti nabízejí celou škálu teoretických vysvětlení tohoto fenoménu. Někteří vidí ve vícečetném občanství jakousi přechodnou fázi od občanství národního k občanství regionálnímu či kosmopolitnímu. Jiní realisticky namítají, že vícečetné státní občanství neznamená zásadní odklon od dosavadního vývoje, ale že je jeho logickou proměnou v nových podmínkách. Vícečetné občanství proto není potřeba „oslavovat“ ani „zatracovat“. Z liberálního pohledu, který bere jako východisko vytvoření co nejširšího spektra možností pro svobodné uskutečnění životních plánů člověka, je umožnění vícečetného státního občanství nanejvýše žádoucí tam, kde princip jednoho občanství vede k jejich omezení. Právo by mělo respektovat faktické vazby, kterým je konkrétní jedinec ve světě rozděleném na státy skutečně podroben. Státy by proto měly vícečetné státní občanství akceptovat, pokud vyjadřuje opravdovou existenční vazbu k několika zemím.
Historická zkušenost zemí jako Velká Británie, které nikdy zásadu jednoho státního občanství neprosazovaly, a ani odborná literatura nenabízejí přesvědčivé důkazy o reálných, hmatatelných společenských hrozbách, které by dnes šíření vícečetného státního občanství přinášelo. Experti poukazují spíše jen na dílčí problémy, které může vícečetné občanství vyvolat. Mnohé z nich, např. povinnost služby v armádě, lze regulovat mezinárodními dohodami. To platí i o harmonizaci státoobčanských předpisů tak, aby nikdo neměl určité státní občanství jen z důvodů účelnosti. Na druhé straně ale lze zvážit otázku, nastolenou některými experty, zda by nemělo být jedno občanství požadováno po těch, kteří vykonávají ve státě nejvyšší politické funkce.
Vzhledem k celosvětovým trendům lze proto návrhy českého Ministerstva vnitra uvítat jako obrat od myšlenkově překonané ideologické restrikce k pragmatičtějšímu postoji sebevědomého státu, který se necítí vážně ohrožen hypotetickou subverzí ze strany málo „oddaných“ obyvatel s vícečetnými loajalitami. V neposlední řadě tak může být změna přístupu ke vícečetnému státnímu občanství i potvrzením toho, že česká společnost je připravena vstoupit do nové fáze svého vývoje, v níž bude „češství“ stejně tak výrazem jedinečných kulturních a historických tradic, jako stvrzením trvalého přijetí obecných demokratických a liberálních hodnot.
Literatura:
Monografie a editované svazky
Arendtová, H. (1996). Původ totalitarismu I-III. OIKOYMENH. Praha.
Bauböck, R. (1994). Transnational Citizenship. Membership and Rights in International Migration. Edward Elgar. Aldershot.
Černý, J. – Valášek, M. (1996). České státní občanství. Praha: Linde.
Donner, R. (1994). The Regulation of Nationality in International Law. Irvington on Hudson: Transnational Publishers. 2nd ed.
Hansen, R. & Weil, P. (Eds.) (2002). Dual Nationality, Social Rights and Federal Citizenship in the U.S. and Europe. The Reinvention of Citizenship. New York-Oxford: Berghahn Books.
Hansen. R. (2000.) Citizenship and Immigration in Post-war Britain: The Institutional Origins of a Multicultural Nation. Oxford: Oxford University Press.
Kaspersen, L. B. (1997). War, State, Sovereignty and Citizenship. PhD. Thesis. Department of Political Science, Aarhus University, Denmark.
Martin, D. A. & Hailbronner, K. (2003). Rights and Duties of Dual Nationals. Evolution and Prospects. The Hague-London-New York: Kluwer Law International.
Soysal, Y. N. (1994). The Limits of Citizenship. Migrants and Postnational Membership in Europe. Chicago: The University of Chicago Press.
Weis, P. (1979). Nationality and Statelessness in International Law. Alphen aan den Rijn, The Netherlands, Germantown, Maryland, USA: Sijthoff and Noordhoff.
Wiessner, S. (1989). Die Funktion der Staatsangehörigkeit: eine historisch-rechtsvergleichende Analyse unter besonderer Berücksichtigung der Rechtsordnungen der USA, der UdSSR und der Bundesrepublik Deutschland. Tübingen: Attempto Verlag.
Jednotlivé studie a články
Analýza právní úpravy dvojího občanství ve vybraných evropských státech. (2002.) Informační materiál pro vládu zpracovaný zmocněncem vlády pro lidská práva ve spolupráci s ministerstvem vnitra.
Baršová, A. (2003a). Dvojí občanství: lidské právo v post-nacionálním světě? Sociální studia 9, Brno: Masarykova univerzita. ss. 51 – 64.
Baršová, A. (2003b). Státní občanství. V Právní komparativní studie programu migrace. Praha: Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva & OSF, ss. 37-44.
Beaud, O. (2002) The Question of Nationality within a Federation: A neglected issue in Nationality Law. V Hansen, R. & Weil, P. (Eds.). Dual Nationality, Social Rights and Federal Citizenship in the U.S. and Europe. The Reinvention of Citizenship. New York – Oxford: Berghahn Books. ss. 314-330
Bosniak, L. (2003). Multiple Nationality and the Postnational Transformation of Citizenship. V Martin, D. A. & Hailbronner, K. (Eds.). Rights and Duties of Dual Nationals. Evolution and Prospects. The Hague-London-New York: Kluwer Law International. ss. 27-51
Faist, T. (2004.) Dual Citizenship as Overlapping Membership. V Joly, D. (Ed.) International Migration in the New Millennium. Global Movement and Settlement. Aldershot: Ashgate. ss.210-231.
Chan, J. M. M. (1991). The Right to a Nationality as a Human Right. 12 Human Rights Law Journal, s. 1-14
Hailbronner, K. (2002). Germany's Citizenship Law under Immigration Pressure. V Hansen, R. & Weil, P. (Eds.) Dual Nationality, Social Rights and Federal Citizenship in the U.S. and Europe. The Reinvention of Citizenship. New York-Oxford: Berghahn Books. ss. 121-157.
Hagedorn, H. (2003) Administrative Systems and Dual Nationality: The Information Gap. V Martin, D. A. & Hailbronner, K. (Eds.). Rights and Duties of Dual Nationals. Evolution and Prospects. The Hague-London-New York: Kluwer Law International. ss. 183-200.
Hansen, R. (2002). The Dog that Did Not Bark: Dual Nationality in the United Kingdom. V Hansen, R. & Weil, P. (Eds.) Dual Nationality, Social Rights and Federal Citizenship in the U.S. and Europe. The Reinvention of Citizenship. New York-Oxford: Berghahn Books. ss. 179-190.
Henych, V. (2000). Evropská úmluva o státním občanství a zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, Správní právo, roč. XXXIII, 6/2000, s. 321-383.
Koslowski, R. (2003). Challenges of International Cooperation in a World if Increasing Dual Nationality. V Martin, D. A. & Hailbronner, K. (Eds.). Rights and Duties of Dual Nationals. Evolution and Prospects. The Hague-London-New York: Kluwer Law International. ss. 157-182.
Kreuzer, Ch. (2003). Double and Multiple Nationality in Germany After the Citizenship Reform Act. V Martin, D. A. & Hailbronner, K. (Eds.). Rights and Duties of Dual Nationals. Evolution and Prospects. The Hague-London-New York: Kluwer Law International. ss. 347-359
Martin, D. A. (2003). Introduction: The Trend Towards Dual Nationality. V Martin, D. A. & Hailbronner, K. (Eds.). Rights and Duties of Dual Nationals. Evolution and Prospects. The Hague-London-New York: Kluwer Law International. ss. 3-18
Pradell, G. (2002). Dual Nationality and the French Citizenship Tradition. V Hansen, R. & Weil, P. (Eds.) Dual Nationality, Social Rights and Federal Citizenship in the U.S. and Europe. The Reinvention of Citizenship. New York-Oxford: Berghahn Books. ss. 191-212
Spiro, P. J. (1997). Dual Nationality and the Meaning of Citizenship. Emory Law Journal, Vol. 46, No. 4, Fall 1997, s. 1411 – 1486. Viz také http://www.law.emory.edu/ELJ/Volumes/fall97/spiro.html
Spiro, P. J. (1998). Embracing Dual Nationality. Carnegie Endowment for International Peace. International Migration Policy. http://www.ceip.org/programs/migrat/migspiro.htm
Spiro, P. J. (2002). Embracing Dual Nationality. V Hansen, R. & Weil, P. (Eds.) Dual Nationality, Social Rights and Federal Citizenship in the U.S. and Europe. The Reinvention of Citizenship. New York-Oxford: Berghahn Books. ss. 19-33.
Weis P. & Graupner R. (1949). The Problem of Statelessness. World Jewish Congress. British Section. London.
Wiedemann, M. (2003). Development of Dual Nationality under German Law. V Martin, D. A. & Hailbronner, K. (Eds.). Rights and Duties of Dual Nationals. Evolution and Prospects. The Hague-London-New York: Kluwer Law International. ss. 335-346.
Dokumenty:
Home Office. (2002). Secure Borders, Safe Haven. Integration with Diversity in Modern Britain. London.
